PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 2010 zastihuje domácí HYPNOS nejen na půli cesty do pekla, jak vyplývá z názvu aktuálního EP, ale především na půli cesty k obnovení vlastní existence jako takové. Po necelých pěti letech faktické smrti je to možná poněkud překvapující zjištění, nicméně při znalosti Brunových obětí a přínosu tuzemskému death metalu naprosto pochopitelné a logické. I samotná nahrávka to jenom potvrzuje, protože jestli je pro ni něco charakteristické, tak především to, že Bruno a Pegaz (alias prozatím jediní dva právoplatní členové HYPNOS) na ní působí jako dva extrémně vyhladovělí vlci, jimž najednou kdosi naházel pořádných kusů syrového masa.
„We Shall Rise To Bring The Light,
We Shall Roar The Gospels Down,
We Shall Burn As Cleansing Flame,
In The Name Of The Sane Ones,
We´re Burning Again!“
Jasně nejsymboličtější je v tomhle směru závěrečná skladba „Burning Again“, která se stala jakýmsi mottem nejen celého návratu kapely, ale i jejího drobného podzimního turné, čítajícího čtyři zastávky, až na jedinou výjimku (Brutal Assault) bohužel výhradně po vlastech moravských. Bičování mohutnými riffy za potlesku hromového tempa bicích spolu s výstavními vyhrávkami v refrénu a brutálním murmurem ve funkci zpěvu působí skutečně jako něco obrovského, co dlouho spalo pozapomenuto opodál v zákoutí, až se to najednou rozhodlo dokázat všem svou velikost. A jelikož jde pochopitelně o klasický death metal (s drobnými blackovými příměsemi, chcete-li), je to zajisté známka velmi vysoké kvality, která naštěstí nechybí ani ostatním věcem na „Halfway To Hell“. Najdeme zde jak úporné, šikovně natlakované věci (úvodní nášleh „Mesmerized“ s jiskřivým nervním vybrnkáváním v jeho prostředku nebo „Paranormal Vertigo“, ostře kousající koláž klasických riffů), tak také klidnější okamžiky (poměrně uhrančivá vsuvka „Symphony V. – La Resurrezione Ferale“), nesoucí před sebou jasný odkaz staré školy (předlouhá předehra a vůbec celá stavba „Where The Rooks Fly To Cry“ kupříkladu zlehka připomene největší klasiky TÖRRu), aby z toho všeho bylo nakonec jasně poznat, kolik skutečného potenciálu současný HYPNOS má.
Kompletní dlouhohrající materiál by dozajista řekl více, ale na něj je nejspíš ještě brzy. Prvotním záměrem HYPNOSu bylo nepochybně poodhalit tvář, která by na nás na prahu dalšího desetiletí mohla nepěkně vycenit zuby a současně s tím také tak trochu oťukat soudobé poměry a jejich případnou náklonnost podobnému vyznání staré dobré matičce smrti. Můj osobní dojem i vzkaz v jednom v tomto směru zní jasně: nebát se, nekrást a pokračovat!
Svatokrádežníci z HYPNOSu mají ten death metal i po těch dlouhých létech zkrátka v krvi, to je marná každá sláva.
8 / 10
1. Mesmerized
2. Where The Rooks Fly To Cry
3. Paranormal Vertigo
4. Intraoseal Fibrom
5. Symphony V. - La Resurrezione Ferale
6. Burning Again
Deathbirth (EP) (2023)
The Blackcrow (2020)
The Whitecrow (2017)
Heretic Commando: Rise Of The New Antichrist (2012)
Halfway To Hell (EP) (2010)
Rabble Manifesto (2005)
The Revenge Ride (2001)
In Blood We Trust (2000)
Hypnos (EP) (2000)
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.